Iluze volby

Menší zlo neexistuje

Nejen z historie, ale i z pohledu posledních několika let je zřejmé, že většina lidí není ochotná samostatně myslet a pouze očekává, co jim bude v rámci systémových informačních kanálů a společenské hierarchie oznámeno a nařízeno (1, 2, 3, 4). Tato skupina tvoří (dle mých poznatků) přibližně 60-85% populace.

Dalším problémem pravděpodobně je, že podobně rozsáhlý segment populace má potřebu se jasně skupinově vymezit a své více či méně vědomé psychopatologie zacílit na “nepřátelskou skupinu”.

Ta je v zásadě zaměnitelná. Stačí, že tato skupina ze skutečných či vyfabulovaných důvodů “nezapadá” do norem většinové (“slušné”) společnosti.

Tato skupina se pak stává cílem pohrdání nebo perzekuce a v krajním případě eliminace.

Obdobný vztah má většina k pravdě. Ta je také sekundární a slouží především skupinovému narativu, jak dokumentuje například v minulosti obecné přesvědčení o tom, že Země je plochá.

Pravda navíc často bolí a poukazuje na nepříjemnou nutnost změny statusu quo. S mírou dekadence společnosti roste míra neschopnosti jejích členů a institucí tolerovat nepříjemnosti, překážky a bolest a to nejen fyzickou, ale i psychickou. Skutečné příčiny problémů se neřeší, řešení nahrazuje pseudořešení.

Příslušnost ke skupině zároveň poskytuje svým členům pocit jistoty, moci a kontroly, i když tyto jsou pouhou iluzí. V realitě žádné jistoty a kontrola neexistují.

Tyto tendence nejsou náhodným procesem.

Zvýšená agrese a charakteristiky temné triády jsou pravděpodobně evolučně a sociálně adaptivní a to zejména u jedinců ve vedení.

Osoby s rysy narcisismu, machiavellismu a psychopatie jsou proto opakovaně voleny do vrcholných funkcí.

Jedinci s kritickým myšlením jsou naopak obvykle vnímáni jako problematičtí a to zejména pokud poukazují na problémy nebo dokonce lživost a chybnost oficiálních narativů. V lepším případě jsou takoví lidé “pouze” oběťmi cancel culture nebo společnost dobrovolně opouštějí, jako například Lao-C´. V horší variantě končí jako oběti atentátů nebo na kříži.

Každý ústup od autenticity a pravdy je přitom v dlouhodobé perspektivě krokem ve směru kolapsu.

Pravda vítězí.

Řešením problému deprivantů ve vedení by potenciálně byla striktní selekce osob ve veřejných funkcích. Ta probíhá automaticky během vzestupných fází existence dané skupiny, územní jednotky, impéria či civilizace, kdy jsou primárně selektovány síla, kompetence a povinnost. V sestupné fázi, a tím spíše ve fázi kolapsu, se do vedení prosazují osoby s výrazně negativními rysy a to bez ohledu na řadu varovných faktorů jak v jejich osobní minulosti, tak i u jejich předchůdců.

Pokud bychom měli uvažovat o systému, který by byl schopen schopen odolávat entropii delší dobu než civilizace současná a minulé, musely by veřejné funkce být trvale odděleny jak od materiálních, tak i nemateriálních výhod a vyžadovat od svých nositelů kontinuální ctnost a oběť. Selekční proces na tyto pozice by musel být dlouhodobý a zejména v případě vrcholných funkcí zcela nekompromisní (1).